nikola dvořáková, prosímpěkně!

 

bylo mi trochu přes dvacet, když jsem se šitím začala živit. neumím nic nedělat, takže jsem studovala filozofickou fakultu v praze, pracovala v univerzitní knihovně, a šila jsem po večerech, když jsem zrovna nepsala básniny anebo texty pro kapelu, které jsem domlouvala i hraní.

nikdy jsem se jako návrhářka necítila a netitulovala se tak, protože šití nemám vystudované. naučila jsem se šít sama (od maman a metodou pokus-omyl), protože to stejně jako většinu věcí potřebuju nejdřív vymyslet, aby mě to bavilo. po čase jsem odešla z práce, dostudovala, a šití mi zůstalo doteď.

všechny kusy oblečení navrhuju, stříhám a šiju jen já, celý proces (včetně balení a odeslání) je jen v mých rukou. mám ráda filozofii slow fashion, a proto vše šiji až po objednání. nerada zbytečně stříhám do látky, nerada hromadím ušité věci, které pak ve skříni čekají na majitele. odstřižky balvněných a lněných látek, které zůstanou po nastříhání objednávek, sbírám a posléze z nich šiju dětské oblečení, hračky, oblečení na panenky, deky a další drobnosti.  

nejraději mám černou barvu, chodím v ní denně, all black from head to toe. můj šatník je stroze minimalistický, jak v počtu kusů, tak v barevnosti. těhotenství mě posunulo nejen v životě, ale i v šití - jen málo kusů oblečení jsem mohla nosit celou dobu a proto jsem začala víc přemýšlet o střizích tak, aby se do nich časem vešlo alespoň menší bříško.

mým celoživotním vzorem je pipi dlouhá punčocha a její filozofie "to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!"

značku (anouk de) poulain hýčkám už víc jak dvanáct let.