jsem já, nikola dvořáková, těší mě.

 

 

 

 

 

anouk jsem vymyslela asi ve čtrnácti letech, když jsem začala psát. je poskládaná z písmen mého jména ("u" vzniklo spojením písmen "i" a "l"), nemá spojitost s anouk z filmu čokoláda, i když se mi moc líbí (hlavně kvůli klokanovi. vždycky jsem po imaginárním kamarádovi toužila, ale nikdy žádného neměla). hříbě k tomu přibylo, když jsem se šitím začala živit, byla jsem zbrklá a věčně o něco zakopávala.

bylo mi tehdy trochu přes dvacet, studovala jsem filozofickou fakultu univerzity karlovy a pracovala v knihovně právnické fakulty stejné univerzity (starala jsem se tam o databázi diplomek). šila jsem po večerech, když jsem zrovna nepsala básniny anebo texty pro kapelu soliloqui, které jsem domlouvala i hraní (stejně jako několika djům).

nikdy jsem se jako návrhářka necítila a netitulovala se tak (kvůli tomu používám anouk a ne moje vlastní jméno). šití nemám vystudované, naučila jsem se to sama (od maman a metodou pokus-omyl), protože šití stejně jako většinu věcí potřebuju nejdřív vymyslet, aby mě to bavilo. po čase jsem odešla z práce, dostudovala, a šití mi zůstalo doteď, stejně jako psaní. ani bez jednoho si neumím život představit.

všechny kusy oblečení navrhuju, stříhám a šiju jen já, celý proces (včetně balení a odeslání) je jen v mých rukou. mám ráda filozofii slow fashion, a proto vše šiji až po objednání. nerada zbytečně stříhám do látky, nerada hromadím ušité věci, které pak ve skříni čekají na majitele.

nejraději mám černou barvu, chodím v ní denně, all black from head to toe. můj šatník je stroze minimalistický, jak v počtu kusů, tak v barevnosti. těhotenství mě posunulo nejen v životě, ale i v šití - jen málo kusů oblečení jsem mohla nosit celou dobu a proto jsem začala víc přemýšlet o střizích tak, aby se do nich časem vešlo alespoň menší bříško.

mým celoživotním vzorem je pipi dlouhá punčocha a její filozofie "to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!"